Je život krásný i tenkrát, když bolí. Protože slunce stejně svítí na bolest i na radost.

Báseň pro Aninku

19. ledna 2008 v 15:15 | Abucie |  Marie Wagnerová-Černá
Básnička věnovaná památce sestry Aninky

In memoriam
milé sestry Aninky († 10. 1. 1931)
Pohádka žití, kterou´s vyprávěla
úsměvem sladkým drobných retů svých,
postrádá konce - zvonků Tvého smíchu,
jak já jej slyším teď jen v chvílích mdlých.
Tvé bílé prsty partu nedohrály.
Tiše se snesly s klávesnice níž,
zbolela hlava, do očí pad stín,
do duší našich lehla teskná tíž.
Pohádkou smavou byl Tvůj život celý,
a smrt Tvá krásná, tichá, bez vzlyku,
jen vteřin pár a šla jsi k Bohu svému,
s úsměvem na rtech, jak´s měla ve zvyku.
Snad volala Tě maminka: "Už pojď,
mně bez Tebe se tady stýská!
Mníšecký hřbitov, město květnaté,
a ptačí píseň tady v létě výská.
Pojď Aninko, mé srdce práchniví
a přec si Tebe stále vzpomíná,
ti živí už se nějak skonejší,
jich srdce prosby za nás vysílá."
Sní Vám se líp, maminko předobrá?
Sníš lehce, Aninko, a slyšíš nás?
Ledový vichr haluze teď láme,
prázdná jsou hnízda jako život náš.
Až přejde sníh a hnízda oživnou,
až kamenný kříž růží zavoní,
tenkrát se bude oběma líp snít,
při ptačí písni srdce nebolí.
Mníšecký hřbitov, záhon plný květů,
a ptačích písní plné akáty,
a v zimě zase pokryt hvězdným sněhem
třpytí se jako vzácné brokáty.
Aninko, maminko, sladce tu spěte,
"v náruči boží se sejdeme zas",
za vámi půjdeme, to je tak jisté,
jen až Bůh zavolá, až přijde čas.
In Kazín, roč. 3, č. 19, 31. 1. 1931, s. 2.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama